Sbohem Ďolíku!

K malé boudě s kamínky, velkou postelí a jediným pořádným oknem mám niterný vztah. Sem jsem jel poprvé v životě na vandr se Sharpem, tady jsem se naučil většinu Jestřábových písniček. Jako náctiletí kluci jsme několikrát do roka zavítali na toto romantické místo, do ukrytého srubu na okraji lomu s jezírkem. Byla to naše Jezerní kotlina, byl to náš ráj, o kterém jsme zpívali u ohně s kytarou písničky. Sem jsem jel celou noc v bouřce na kole, tady jsme v zimě poprvé stavěli týpí a sjížděli z kopce na starém pytli, tady se na jaře hledaly první bledule a v létě sváděly urputné boje se šiškami o dobytí pyramidy. Na podzim jsme opravovali střechu a vybírali z jezírka listí a nejednou jsme zde strávili Silvestrovskou noc.

Tichá dohoda se správcem lesa umožnila romantické boudičce přežít snad tři desítky let. Dnes je tedy konec. Ďolíku, ráji našeho dětství, nezapomeneme!




Za fotky aktuálního stavu děkuji Mílovi.